Ocitnul jsem ve výtahu spolu s mými dětmi. Vypadali menší než obyčejně. Cestovali jsme dolů.
Klasické zastavení v přízemí se nekonalo. To mne ani moc nepřekvapilo. Zmohl jsem se pouze na otrávené povzdechnutí: „No to snad ne!“
Za trpné přítomnosti děťátek jsem sledoval průnik do podsklepních pater. Dveře jednotlivých podlaží se s přibývající hloubkou zdály omšelejší se známkami rozkladu. To mě zneklidnilo. Za účasti vůle se mě podařilo, klesající kabinu, zastavit a posléze uvést do stoupavého pohybu.
Cesta vzhůru byla mnohem těžší než dolů. Při tisknutí tlačítka nejvyššího patra jsem trval na záměru dostat nás pryč na zemský povrch.