Zvláštní krásné úkazy na obloze předznamenaly příchod bdělého snění. Nebyl jsem v domovském městě a přesto jsem se zde v těchto ulicích necítil cize. Byla to ta světla a zvědavost, co nás vyhnalo ven. Snil jsem o J. a proto mi zde dělala společnost. Blankytně modrá obloha se podivuhodně vlnila, jako vodní hladina, na kterou dopadají dešťové kapky. Stáli jsme tam a s hlavou zakloněnou obdivovali úkazy, defilující před našimi zraky. A pak ta malá slunce podobná velkým hvězdám, která prosvěcovala jas denního nebe, byly uchvacující tečkou za obyčejným, byť oku lahodícím, snem. Odtrhnul jsem zrak z nebeské podívané. Stál jsem na chodníku (nebo to byla cesta?) z temně rudé až okrově hnědé zámkové dlažby. Barevný kontrast mezi oblohou a cestou, na níž jsem stál, mě přivedl na myšlenku létání ve snu. Nekomentované poznání bdělého snění odstartovalo dlouhý vý-let nad ulicema zdejšího městečka. Vznášel jsem se jen pár metrů nad silnicí a kopíroval kopcovitý terén, zatímco jsem míjel klasické předměstské domky se zahrádkama. Cítil jsem se báječně a radostí bych nejraději řval! Podivné přirovnání, ale když uvážím, že jsem naděje vložené v probuzení lucidity, pokládal za zmarněné... Stále jsem se vznášel a letěl, ba dokonce jsem prováděl i složitější manévry. Co chvíli jsem se zastavoval, otáčel za letu a kličkoval a snová pozornost ne a ne se vyčerpat. Mrška! Dospěl jsem do míst za městem. Bylo to na takovém pohodlném travnatém návrší odkud jsem měl krásný přehled nad krajinou s poli, luční stezkou ubíhající okolo rybníčku jako dlaň, sem tam nějakým tím stromem a v dálce první domky další obce. Za boha jsem se nedokázal zorientovat, kde bych tak nejspíš mohl být. Rozhlížel jsem se a mé oči jako by se stále nemohly nasytit tou snovou podívanou. Věděl jsem, že jsem v čase, kdy nikomu nescházím a v místech, kde by mne nikdo nehledal a že čas strávený zde se nikdy neobjeví v kolonce ztrát. Vůbec jsem nepochyboval o skutečnosti všeho, co jsem prožíval. Mé okolí čili svět bylo tak skutečné, jako jsem byl skutečný já, kdo se v něm pohyboval. Stejně jsem si nějakým způsobem uvědomoval plynutí času. Zůstával jsem zde již pořádný ranec času a stále bdělý. Rozhodl jsem se poškádlit snovou energii prudkým letem vzhůru. Stačilo se jen odrazit a jako ve vývrtce směřovat k obloze do bělostného oparu mraků, kde na mne čekalo další překvapení... Otevřel jsem oči a okamžitě bezprostředně došel k psacímu stolu, abych si na papír poznamenal své vzpomínky na snění ještě dříve než je zahalí mlha zapomění. Psal jsem a psal, chvílemi se zastavil nad obsahem textu a taky abych se soustředil a nakonec jsem otevřel oči po druhé! Ležel jsem stále ve své posteli.
Líně jsem se převaloval a hledal důvod, proč vstát a zapsat již odsněný zážitek. Pro jeho estetický dojem nebo pro jeho emotivní dopad? Možná pro opakovatelnost zážitku letu, možná pro šanci prodloužení bytí ve světě-nesvětě v čase-nečase, bytí jenž jakkoliv dlouhé, nikde neschází. 
 

 Jedoucí na stejné vlně :   http://www.salomoun.net/lucidni-sny.aspx